Dnes je 19. 08. 2017    Svátek má Ludvík, zítra Bernard.
Janov oficiální stránky obce
Janov

Co prozrazují některé půdní nálezy o minulosti Janova

Foto

 

Někteří z Vás znají mé časté otázky, zda se nenašly v usedlosti nějaké staré fotografie nebo jiné dokumenty pocházející z německého podílu janovských dějin. Přes léta nikdo nic neměl, ba ani o ničem nic nevěděl. Až poslední dobou se přece jen něco našlo. A každý nález nám prozrazuje kousíček o tom, jak to tady dříve bylo, a často vytváří i most pro porovnání s dnešním stavem.

Nejnovější úlovek mi věnoval janovský originál pan Broukal, kterého zde blíže představovat nemusím. Našel celkem nevzhlednou hnědou kovovou destičku o velikosti 10 x 6 cm se dvěma výřezy pro provléknutý řemínek, sloužící k označení majitele na nějakém zvířeti nebo větším předmětu, třeba kusu zavazadla.  Na přední straně je ražený nápis „ALOIS PAZOLT FLEISCHHAUER JANSDORF N:230“ (obr. 1). Fleischhauer znamená v českém překladu řezník.  To byla taková malá výzva pro mne, abych se pustil trochu do bádání. První krok: Dům s čp. 230 v Janově existuje, a je uveden i v literatuře (1), čili se jedná o usedlost vzniklou před rokem 1945. Ve stejném zdroji jsem našel i majitele této nemovitosti – je to právě onen Alois Pazolt, jenž provozoval řemeslo řezníka. V této knize se ovšem píše „Patzold“, což není zase nic mimořádného, protože kniha vznikla v podstatě bez podpory matrik. Autor uvádí, že řezník měl právo vyškolit učně, a že měl před r. 1938 roční obrat ve výši 350 000 Kč, v r. 1944 pak okolo 70 000 RM (Reichsmark). Tato čísla samotná nám moc neříkají, potřebovali bychom to nějak, s něčím porovnat. Zdroj (1) nám prozrazuje, že spořící vklady družstevníků v letech 1930/1931 postavené Raiffeisenbanky (dnes budova OÚ) se pohybovaly kolem 2 milionů Kč, a úvěry později okolo 95 tisíc RM.  Podívejme se ještě na ceny, které nám poskytuje zdroj (2). Uvádí se zde, že v r. 1938 stál metrák brambor 7 RM, kilo vepřového masa 1,15 – 1,35 RM (živá váha), litr mléka 15 až 17 feniků a jedno vejce 9 feniků. Když uvažujeme, že v roce 1944 zvládl vedle přísně regulovaného válečného trhu v rostoucí míře trh černý, tak pan řezník rozhodně nebyl chudák.

  Obrázek č. 1  Obrázek č. 2

Vrátím se k té plechové destičce. Má totiž i zadní stranu, na první pohled bezvýznamnou, ale při vhodném dopadu světla lze na ní rozluštit ražený zápis „ALOIS PATZOLT MOHREN No. 55“ (obr. 2).   A tak jsem udělal druhý krok. Mohren je dřívější název Javorníku u Svitav. Všimněte si opět nové, třetí verze příjmení. Zdroj (3) uvádí, že tam také působil „řezník Patzold“, a soudě dle dalších okolností se mohlo jednat o otce, dědečka nebo dalšího příbuzného tohoto janovského řezníka. Obrátil jsem se na osvědčený informační zdroj (4), který mi sdělil, že se „náš“ Alois narodil dne 27. 5. 1901 v Javorníku čp. 55, a nadto ještě jména, data narození a bydliště jeho otce, dědečka, sourozenců a sourozenců jeho otce.  Žádný další Alois se mezi nimi nevyskytoval, a ani při sčítání lidu v r. 1921 se v Javorníku už nenašel žádný Alois Patzold. Naopak na jiné listině byla poznámka, že se Alois Patzold přestěhoval do Janova. Plechová destička byla tedy vyřešena. Se jménem Patzold je ale spojena ještě jiná zajímavost. Dle (3) vlastnil totiž po první světové válce jistý Patzold z Javorníku prosperující restauraci „U jelena“ u hlavní silnice do Svitav (obr. 3). Když se dostal do roků, kdy touha po klidu zvítězí nad touhou po tučném a jistém, ale tvrdou prácí vydřeném výdělku, rozhodl se tu restauraci prodat. Přišel při tom na lišácký nápad: Jako cenu si od kupujícího podmiňoval jen doživotní rentu, pro tehdejší těžké doby lákavá nabídka! Jeden zájemce jménem Franz Schreier po pohrdavém pohledu na zjevně blízký konec dosavadního majitele hned na to přistoupil, zřejmě v domnění, že tu hospodu získá za akční cenu.  Jenže Patzold ne a ne rozloučit se s tímto světem… Zkrátka, nový majitel si to špatně vypočítal a zkrachoval i přesto, že jeho hospoda díky své poloze měla více než dobrý obrat. „Jelen“ pak přešel na dalšího majitele, Karla Rista z Moravské Třebové, který ho v r. 1935 přebudoval a zvětšil.  Z dat mého zdroje (4) vyplývá, že onen muž s pevným zdravím musel být buď otec našeho Aloise, anebo jeden z jeho tří strýců. Všichni se narodili v rozpětí mezi 1847 a 1855. Dalo by se to přesně zjistit dalším pátráním ve starých pozemkových knihách, ale myslím, že by to nepřineslo nic zásadního. Věřme tedy údaji pod pohlednicí (obr. 3), že to byl strýc Anton.

         

 Obr. č. 3 - Hospoda "U Jelena" na začátku 20. stol. 

Dalšími úlovky jsou tři černobílé fotografie v tehdy běžném formátu 6x6 cm, které jsem přes skener zvětšil a pak na počítači trochu „vyčistil“. Věnoval mi je pan Fr. Jirásek. Byly nalezený v souvislosti s požárem kostela v r. 1957 a jeho opravou na začátku šedesátých let minulého století. Pocházejí bezesporu z německé minulosti Janova, pravděpodobně z let 1937-1942. Bohužel jsou jejich hlavním motivem osoby, které zcela vyplňují plochu fotek, a takto posouvají vyfocené okolí 

 

 Obrázek č. 4 Obrázek č. 5

poněkud do pozadí. I tak lze na nich identifikovat různé objekty, o které mi výhradně jde. Na první fotografii s  mladou paní (obr. 4) např. můžeme rozeznat dnešní školku (č.p. 246) v původním vzhledu, a před ní srubovou chalupu, která dnes už nestojí. Měla dříve č.p. 163. Na další fotografii s tou rodinou při senoseči (obr. 5) poznáme vlevo jejich obydlí, viděno dnešním vkusem jako krásnou bílou chalupu, dle všeho s výměnkem, který na fotce vidět není. Mohl to tedy být malý statek s uzavřeným dvorem. Dle pana Jiráska by se mělo jednat o dnes už neexistující č.p. 87. Pak by stanoviště fotografa mohlo být někde za tiskárnou, na louce Winterových, nebo i kousek za potokem, který měl dříve zcela jiný, klikatý průběh. Dnes na místě té chalupy stojí poněkud méně pohledná garáž (obr. 6). Vzápětí jsem ale poněkud znejistěl, protože se mi zdálo, že dotyčná lokalita nemohla pro takovou usedlost poskytovat dostatek místa. Mé pochybnosti ale vyvrátil náš starousedlík B. Šplíchal, jenž se na tu chalupu vzpomněl z osobních důvodů zcela přesně, dokonce na tu malou sošku ve výklenku nade dveřmi. No a nakonec potvrdil i náhled do Císařských povinných otisků map stabilního katastru, že se na popsaném místě skutečně nacházel menší uzavřený dvůr (obr. 7). V povalečném kronikářském zápisu je pro nemovitost s čp. 87 uvedeno, že ji „dostal přidělenou Ludvík Černý jako bouračku, kterýžto materiál z této, použil pro přestavbu své budovy“ (čp. 86, poznámka autora). Jestli toto rozhodnutí bylo pro vzhled obce prospěšné, můžete pohledem na obr. č. 6 posoudit sami.

 Obrázek č. 6  Obrázek č. 7

Na další fotografii vidíme pět mladých mužů na hřbitovní zdi (obr. 8), v pozadí je vidět základní škola. Dle úhlu pohledu bych usoudil, že snímek vznikl u dolního rohu hřbitova, a překvapily mne zde tři věci: Za prvé ten už tenkrát špatný stav cihlového zdiva, za druhé ta malá výška zdi, tzn., že povrch hřbitova byl v té době vyšší než dnes, a za třetí, že v tom rohu nejsou vidět hroby. Při tom Němci usilovali v třicátých letech o výstavbu nového, většího hřbitova, protože ten stávající byl prý příliš malý.

 Obrázek č. 8  Obrázek č. 9

Další fotografii (obr. 9) mi zapůjčil náš pan starosta Miloš Štika. Je to pohled zřejmě z roku 1957 na zmizelou kapličku, o které jsem se domníval, že její vzhled není fotograficky dochován. Stála u skupiny akátů, když se chodí od Sedliských údolíčkem k lesu. V plánu obce dle (3) je sice symbolicky zakreslena, ale dále se autor o ni nezmiňuje. Patřila za německé minulosti dle všeho k pozemkům čp. 76, které vlastnil jistý Franz Pachl. Muž stejného jména vlastnil ale i čp. 91, a tam stála rovněž kaple. Ta byla zasvěcena sv. Janu Nepomuckému, a takto je v (3) společně s dalšími kaplemi i několikrát citována. Nevyloučím možnost, že autor se v dolní části obce moc nevyznal a sloučil na papíře dvě Pachlovy kaple v jednu. Jelikož kaple na obrázku č. 6 je už „vykuchána“, nemohu Vám ani říct, komu byla zasvěcena. Třeba si vzpomene nějaký starousedlík na její původní obsah.

 

Klaus Müller, v lednu 2013

Použité zdroje:

(1) Kaupa, Karl: Heimatbuch der Gemeinden Jansdorf und Strokele. Heimatwerk-Verlag München, 1974.

(2) Hrubesch, Viktor: Heimatbuch für Überdörfel, Körber und Böhmisch-Lotschnau. München, březen 1989.

(3) Urbanek, Johann; Zierl, Erich: Mohren – Geschichte eines sudetendeutschen Grenzlanddorfes. Selbstverlag, Mannheim 1975

(4) Tast, Thomas – genealog, Mannheim (SRN)

 

Publikováno: 12.01.2013