Dnes je 23. 05. 2017    Svátek má Vladimír, zítra Jana.
Janov oficiální stránky obce
Janov

Historie

Chcete-li vylíčit dějiny Prahy, Brna nebo Olomouce, můžete se přímo vnořit do archivního materiálu těchto měst. Najdete tam i velmi staré a ucelené záznamy o hradech, zámcích a kostelech, o významných osobnostech, o společenských, politických a hospodářských událostech, které nakonec nejen určovaly historii těchto měst, nýbrž i vývoj celých Čech a Moravy.

V případě Janova tento postup není možný. Archivního materiálu je poskrovnu, významná architektura není, žádné archeologické nálezy, žádná známá osobnost se zde nenarodila, a tak je vliv obce na vývoj regionu z historického hlediska nulový. Dějiny zemědělského Janova jsou sotva průměrné, s tím se musíme smířit. Rozhodl jsem se proto na úvod popsat několik historických událostí regionu, aby se konkrétní údaje o obci daly rozumně začlenit do historické souvislosti.  

Sociální poměry v Čechách 12. století byly kruté a vedly mj. i v okolí Litomyšle po r. 1200 k hromadnému útěku sedláku ze statků. Tento stav nedával velké naděje plánům premonstrátů k osídlení zalesněných a méně úrodných krajin směrem na Moravu. Poohlíželi se tedy po lidech z cizích oblastí, které by mohli přilákat a udržet. Jedním z nutných předpokladů bylo nastolení nového, svobodnějšího společenského řádu pro nové usedlíky, tzv. „německé právo“. Vyhlídka nového začátku v dobrých právních podmínkách pak přivedla do okolí Litomyšle spoustu chudých, ale pracovitých Němců z Franska a Durynska, kteří disponovali vhodnou technologií a nářadím pro vymýtání lesů. Některé dovednosti nutné pro zvládnutí konkrétně daných místních podmínek převzali od stávajících usedlíků. Takto vznikly první kolonizační vesnice, zpravidla v místech méně úrodných a výše položených, než byly ty stávající. Polnosti byly rozděleny na lány, jež ležely po obou stranách vesnice, která se táhla obvykle podél potoka. Nový osadník dostal dědičně jeden lán o velikosti 60 – 120 korců. Tato základní struktura je dobře viditelná na starších katastrálních mapách, někdy i do dnešní doby.

Nové vsi dostaly různá privilegia, která se např. promítala do výše a druhu platů, úroků a robot. Správa vsi náležela dědičnému rychtáři, zpravidla zakladateli vesnice (něm. „Lokator“, u Nejedlého „vocator“). Vesnice nesla jméno  často po něm.

V r. 1346 nařídil papež Klement wroclawskému biskupovi rozdělit statky litomyšlského kláštera mezi nově jmenovaného biskupa a jeho kapitulu. Výsledkem této práce byla listina z r. 1347, jíž vděčíme za první písemné zmínky o celé řadě okolních vesnic, mj. i Janova.

Ve vesnicích se vyvinula vedle zemědělství i řemesla potřebná pro zemědělskou technologii a životní potřebu lidí. Usedlosti měly na začátku franskou podobu, tj. obdélníkový dům o půdorysu asi 10 x 8 m s hluboko staženou střechou a nízkými stěnami pro ubytování lidí i dobytka, které byly ale brzo přizpůsobovány novým daným poměrům. Původně dřevěné statky se přeměnily až po polovině 19. století postupně na kamenné resp. kombinované stavby. U zámožnějších usedlíků dominoval obdélníkový dvůr uzavřený na všechny čtyři strany  (něm. „Vierkanthof“), chudší lidé žili v menších domcích a měli menší nebo žádnou půdu (zahrádkáři a chalupníci).

Zhoubné následky pro společenský a hospodářský vývoj v oblasti měla válečná období, obzvlášť v období husitském a třicetileté války. Paralelně přišly vesnice o řadu výhrad a byly vydány stále stoupajícímu útlaku ze strany panství, ke kterému se v rostoucí míře přidal i stát. To vše vedlo opět k hromadnému opuštění usedlostí a k regionálním nepokojům na Litomyšlsku (1680 Dolní Újezd, 1735 Osík, 1775 Čistá). Na začátku 18. Století zůstalo sedlákovi jen 20 – 30% z toho, co za svou práci utržil.

Národnostní poměr byl ve fázi vzniku nových vesnic dost nepřehledný. Zdroje z německé i české strany se navzájem překonávají v nárokování primátu v osídlení té či oné vesnice. Z dnešního hlediska je to spor stejně významný jako ten o prvenství mezi vejcem a slepicí. Můžeme vycházet z toho, že nově příchozí usedlík na začátku nebyl soběstačný a rád vyhledal v širším smyslu „sousedství“ někoho, kdo tu už byl a vyznal se. Tomu odpovídá i původní slovansko-německá míchanice jmen osadníků. Žili pak přes staletí bezkonfliktně vedle sebe a promíchali se. K polarizační převaze té či oné národnosti ve vesnicích došlo až během delší doby pod vlivem válečních nepokojů, stoupajícího útlaku ze strany panství, rodinných a kulturních vazeb, a v neposlední řadě i školství. Výsledkem byl v naší oblasti vznik ostrůvku německého jazyka pod názvem „Hřebečsko“ (něm. „Schönhengst“) s ohnisky Moravská Třebová („Mährisch Trübau“) a Svitavy („Zwittau“). Geograficky první vesnicí tohoto ostrůvku směrem od Litomyšle byl právě Janov („Jansdorf“).

Nejednou v dějinách byla existence národnostních skupin v zemi zneužitá mocenskými ambicemi vnějšími i vnitřními, jako po rozpadu C. a k. monarchie po 1. světové válce, při založení 1. republiky, hlavně ale po uchopení moci Hitlerovců v Německu po r. 1933. Z valné části hřebečtí obyvatelé podlehli snadno a rádi, i když s rozdílnou vlastní iniciativou říšské propagandě, která jim v době hluboké hospodářské a agrární krize a některých necitlivostí tehdejšího Československa v národnostní politice slíbila lepší budoucnost. Někteří začali aktivně podporovat, přinejmenším ale souhlasně trpět hnutí připojení Hřebečska k „Říši“, ke kterému na základě Mnichovského diktátu v říjnu 1938 také došlo. Dobové fotografie doloží nekompromisně, jak obyvatelé 10. října 1938 masově a bouřlivě vítali vojska německého wehrmachtu při obsazení některých měst a obcí. Pro Hitlera ale nebyli ničím jiným než nástroj k oslabení a rozbíjení silného Československa, a tuto funkci i vyplnili, i když většinou jen nevědomky. Z valné části začali střízlivět až poté, co se množila úmrtní oznámení příbuzných a sousedů padlých po přepadení Sovětského svazu Německem. 

Oblast Hřebečska byla osvobozena ve dnech 8. -10. května 1945 vojsky 4. ukrajinského frontu Rudé armády za přispění skupin partyzánů a osvobozených spojeneckých válečných zajatců. Všechny hlavní cesty vedoucí na západ byly ucpány uprchlíky a prchajícími německými jednotkami, které v kvapu odházely zbraně, munici a výzbroj do příkopů.

Zločiny fašistů spáchané v celé Evropě a podíl zdejších Němců na rozbití čs. státu zalehly po konci 2. světové války jako neviditelná mlha kolektivní viny na všechny Němci, a to i na ty, kteří se v té době nacházeli na Hřebečsku. Nad jejich mezinárodně schváleným odsunem snad žádný Čech neplakal, ale někteří mínili, že jim musí platit stejnou mincí, a tak došlo po osvobození oblasti a v první, vítěznou koalicí ještě neschválené (tj. tzv. „divoké“) vlně odsunu od června 1945 k neskutečným přehmatům a nelidskému zacházení vůči bezbranným lidem .(1,2) Pro nepříznivý dopad nekoordinovaného odsunu jak na domácí hospodářství, tak i na okupační zóny v Německu se musela tato akce až do vyřešení celé řady sporných otázek dočasně pozastavit. Ministerstvo vnitra pak ke konci r. 1945 vydalo Směrnice k provádění soustavného odsunu (transferu) Němců z území Československé republiky, na jejichž základě pokračoval v r. 1946 řízený odsun. (1)

Dekret č. 12/45 Sb. zkonfiskoval pro účely pozemkové reformy v obnovené republice zemědělský majetek Němců, Maďarů, zrádců, kolaborantů a jiných nepřátel republiky. Provedením této nelehké úlohy byly pověřeny okresní národní výbory resp. okresní správní komise. V rámci příprav nového osídlení byla dle prezidentského dekretu č. 5 vytvořena pozice „národního správce“, který se měl v první době postarat o evidenci konfiskovaného majetku, jeho ochranu před rozkrádáním a plynulý chod hospodářství, a to vše, než se tento majetek bude odevzdávat do rukou oprávněných nových nabyvatelů. Národní správci byli ustanovení z řad spolehlivých osob české nebo slovenské národnosti, které měly mít potřebnou odbornou kvalifikaci. Ne všude mohly tyto požadavky být naplněny. Některé oblasti pohraničí nebyly dosti atraktivní, aby přilákaly potřebné kádry, a tak „se vzalo, co bylo“.  

Politicky byl proces osídlení řízen osídlovací komisí ministerstva zemědělství. V otázce přídělu hrály hlavní roli rolnické komise. Na úrovni obcí to byly místní rolnické komise s max. 10 členy, kteří zastupovali oprávněné uchazeče o příděl zemědělské půdy. (1)

Oblast Hřebečska byla po červnu r. 1945 postupně osídlena novými osadníky z nitra Československa a z řad reemigrantů. Pro některé to byla éra zlatokopecká, pro valnou většinu ale šance k novému začátku. Dnešní ráz oblasti nasvědčuje tomu, že zvítězila pracovitost těch, kteří se s novou vlastí ztotožnili.

 

(1)  Velešík, Vladimír: Osídlování Svitavska v letech 1945 – 1947, in: Pomezí Čech a Moravy, svazek 4, Litomyšl 2000.

(2)  Trnka, Miroslav: Vývoj osídlení v oblasti Moravské Třebové. Bakalářská práce. Univerzita Palackého v Olomouci, 2010.